Crufts 2011

31. 12. 2016

Domů
Nahoru
Zimní HTG 2016
Úspěšné Komárom
Letní Finsko
Před Babou, za Babou
Daleký Přerov
HTG hrátky
Tomáškův svátek
Veni, Vidi, Vici
Magická moc čísel
Konec června
Máj 2013
BIS Dětřichov
Crufts 2013
Rybníky popáté
8 zemí za 6 dní
Daleké Kuopio
Wieselburg
Crufts 2011
WDS Dánsko
Štěněčí handling
Lucinčina premiéra
Šampion 2009
Olomouc na ledě
Pedigree CUP
Podzimní Praha
Putování za tituly
Oddech v Komárnu
KV po dvou letech
Žár jižního slunce
Sobotní hatrick
Kerni v Hradci
Rakousko zdoláno !!
Z Boleslavi do Blavy
Švédi v Mariboru
Soutěže v Boleslavi
DuoCACIB Brno
Výprava na Slovensko
My čekali zimu
Amsterdam
Podzim v Nitře
Budapešť - kdo z koho
Evropský bludný kořen
Duodanube Bratislava
Budapest
Klubová výstava
Šampion šampionů
Ljubljana
Kerní jazýček
Kerni po výstavě
KV na KV
Psi volají SOOS
Uzdravený kerník
Zraněný kerník
Kladno
Magická trojka
Jak probíhá výstava
Oslava maturity

 

 

Crufts

aneb ... ještě dál než daleko

(10.-13.3.2011)

 

Crufts ... můj velmi a velmi dávný, dalo by se říct více než dvacetiletý, sen .

Dostat se na Crufts, trajektovat (můj soukromý výraz pro plavbu na trajektu ) a vidět bílé skály Doveru je něco, co jsem vždycky chtěla zažít na vlastní kůži a ne jen z vyprávění a článků ostatních .

Můj sen vznikl již dávno, kdy jsem začala jezdit po výstavách s malými knírači a kdy mi ani tenkrát nestačily malé krajské výstavy , byť jsem na ně jezdila a jezdím ráda, protože jsou pohodové a odpočinkové. Mým tehdejším nejdelším výletem byla asi cesta na Světovou výstavu v Dortmundu, kde jsme českému chovu rozhodně neudělaly ostudu a s mými holkami jsme se umístily krásném čtvrtém místě . Už tenkrát to byl zážitek z "velkého světa" výstav a pro nás, odkojených minulým režimem, něco naprosto nepředstavitelného - stánky s tisíci psími potřebami, množství nádherných psů a upravené výstavní haly. Prostě ... paráda .

Když jsem pak musela ze zdravotních důvodů mých pejsků s výstavami a chovem přestat, nepřestala jsem ale o "velké výstavě za vodou" snít. Věřila jsem, že jednoho dne budu mít pejska, se kterým se nebudu stydět jet do Anglie a předvést ho na legendárním zeleném koberci .

Čas šel dál, kníračí holky mi zestárly a posléze, v úctyhodných letech, nás opustily nadobro. Pak jsem chvíli byla bez psího přítele, ale prázdné místo v srdci volalo po zaplnění, a tak se nám doma objevila Kenie a ... pak i ostatní .

V době "Kenie" tady ještě tolik kerníků nebylo, čímž ovšem nechci říct, že by získávání titulů byla nějaká "rozdávačka". Přesto, že Kenie měla vždy ve třídě soupeřky, neustále dokazovala své kvality a z počátku její výstavní kariéry jí byly rovnocennými soupeřkami v podstatě víceméně jen její sestry .

Když byla Kenie v Čechách tak úspěšná a měla začato na Interšampiona, rozhodla jsem se zkusit štěstí a pokusit se tento titul získat, což ovšem znamenalo vyrazit za hranice naší republiky a cestovat po zahraničních výstavách. Nejdříve sama, později i s kerními kamarádkami jsme vyrážely do blízkých i vzdálených končin. Tam se ovšem ukazovalo, že pravděpodobně díky nedobrovolné dlouholeté izolaci za zavřenými hranicemi, nám vývoj plemene trošku utekl a že typově je sice Kenie podle standardu, ale ne podle současného vývoje kernů. Takže zatím co Kamei má Rakouského šampiona splněného od rakouských a německých rozhodčích, tak Kenie jej má také splněný, ale od rozhodčích z jiných, než západních zemí. Prostě, vývoj kernů na východě trošku pokulhává za vývojem kernů na západě. Takže, ač mi to nebylo milé, protože Kenie je můj první, milovaný a zlatý kern, tak mi bylo jasné, že s ní na Crufts rozhodně nemohu .

Ani s Kamei to nebylo jednoduché. Ta přišla v době, kdy se počet kerníků lehce zvýšil, takže ani ona nebyla ve třídě sama a musela si své tituly pracně vybojovat. I když Kamei byla a stále je "elegantnější" nebo spíše líbivější, než Kenie, a ocenění naopak sbírala spíše od západních rozhodčích, kteří jí dokázali ocenit, tak i u ní mi časem bylo jasné, že ani ona na Crufts prostě nemá . Resp. jet bych tam s ní mohla, ale dělat si nějaké naděje rozhodně ne. A i když není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, tak co se Crufts týče, tam musí na zvířeti hrát každý chlup . A to se s Kamei, která z hloubi duše nenávidí trimování, prostě splnit nedalo.

Opět šel čas a moje sny byly stále živé .

Víra v jejich naplnění přišla až díky náhodě, se kterou k nám přišla z dalekého Finska Sylvi (více popsáno v povídání o Sylvi). Jak Sylvi rostla, přezubovala a vyvíjela se, bylo čím dál jasnější, že zrovna ona by mohla být onou vysněnou fenkou, se kterou bych se mohla legendární výstavy v Birminghamu zúčastnit a neudělat si ostudu .

Sylvi přesně je ten typ, který (až na malé výjimky, protože žádný pes není dokonalý )  odpovídá nejen standardu (to bych s ní jinak na výstavy nešla ), ale je to, oč se ve vývoji plemene v severských zemí snaží. O jejích kvalitách svědčí to, že v 9ti měsících, tj. ihned po nástupu do třídy mladých dokázala na klubové výstavě ve Finsku získat čtvrté místo ve třídě !!! a hned druhý den, na národní výstavě porazila fenu z světové chovatelské stanice "Zalazar" a umístila se na krásném prvním místě.

Sylvi - 9 měsíců

Kdo na výstavy chodí tak ví, jak těžké je vítězství mladých zvířat právě ve třídě mladých. Znám nejeden posudek, kdy je 9ti nebo 10ti měsíčním zvířatům vyčítána nehotovost ... No, to je sice hezké, ale víceméně jasné, že nemohou být v tomto věku zvířata hotová a vyzrálá stejně, jako soupeři například o půl až třičtvrtě roku starší. Prostě, jen odpovídají věku, ve kterém zrovna jsou a do jiné třídy bohužel nemohou. Proč jsou za to ale perzekuována, to do dnes nechápu. Na severu se pes posuzuje vzhledem k věku, ve kterém aktuálně je.

Takže krásné posudky od chovatelů kernů mi daly naději, že snad jednou se na Crufts se Sylvi podíváme .

Radost mi poněkud kazili čeští rozhodčí, kteří si s typem Sylvi nevěděli a stále neví rady, a tak jí raději ohodnotí sníženou známkou, protože ... jak to říci ... vystupuje lehce z řady. Je prostě jiný typ a oni neví, jak ji hodnotit . No, už jsem si zvykla, takže naše posudky vypouštím, ale přesto ....   výraz "typická VéDéčková fena" mě vždy lehce nadzvedne ze židle .

Nicméně, abych se konečně dostala k věci .

Dostat se na Crufts není tak jednoduché. Pokud zvíře není Interšampion, musí získat kvalifikaci, což znamená, že na předem stanovených mezinárodních výstavách musí získat titul CAJC nebo CACIB. Takže, zatím co s Kenie nebo Kamei bych na Crufts mohla jet ihned, tak se Sylvi jsem se musela snažit o získání kvalifikace. Což se ukázalo jako poměrně náročné, a to díky datu narození, resp. datu, kdy Sylvi mohla nastoupit do třídy mladých, což bylo až od 1.6.2010. Takže nám utekla kvalifikační výstava v Praze i na Slovensku, a protože v každé zemi je jen jedna kvalifikační výstava, nezbylo než se porozhlédnout po okolních zemí a přizpůsobit tomu výstavní kalendář.

Tulln - druhá kvalifikace Crufts

Štěstí stálo při nás a Sylvi se podařilo získat hned dvě kvalifikace, a to v maďarském Szombathely, kde porazila krásnou Miss Personality Plus of Shangel (zas nám to vrátila na klubové výstavě v Rybníkách ) a pak ještě v rakouském Tullnu, kde ač je to neuvěřitelné, tak porazila další čtyři krásné feny a získala druhý kvalifikační CAJC .

A protože o návštěvě Crufts přemýšlela i Katka s Bíbou, tak slovo dalo slovo a zbývalo už jen doladit podrobnosti .

Když jsme se definitivně rozhodly, tak jsem samozřejmě psala i naší finské chovatelce Satu, která náš záměr s radostí uvítala, protože i ona toužila Crufts znovu navštívit, jen jí chyběla záminka a tou se stala právě Sylvi .

Do expedice "Anglie" jsme přibraly ještě Miloše, který si vystoupení Bíby  na zeleném koberci nemohl nechat ujít a Klárku, které za prvé Sylvi částečně patří a za druhé toužila po setkání se Satu . Původně s námi měla jet ještě Alena, ale pak se všechno zamotalo a z její přítomnosti bohužel sešlo. Snad nám společná cesta vyjde příště .

Naší českou kerní skupinku ještě doplňovala Jitka od Dášenky (fenka z mého "D" vrhu) se svojí maminkou, ale ty se, hlavně vzhledem k věku maminky, rozhodly cestovat letadlem. To my jsme nemohli, protože do Birminghamu nelétá spoj, na kterém by byli povoleni pejsci . Škoda, mohli jsme tam být bez problémů a během pár hodin.

Takhle jsme museli hledat jinou cestu. Kdyby se v Anglii řídilo po pravé straně, tak jako u nás, tak bychom tam možná jeli autem, ale takhle nikdo z nás nenašel odvahu vyzkoušet si řízení vlevo, a tak jsme zase museli hledat dál.

Pomocnou ruku nám nakonec podal Klub teriérů z Německa, který organizoval zájezd na Crufts autobusem a ke kterému jsme se mohli přidat. Bylo to sice dražší, ale vykompenzováno pohodlím a absencí našeho řízení. I když, jak se to vezme, museli jsme se dostat po vlastní ose do Saarsbrückenu, což je bratru cca 700 km. Takže řízení jsme si s Milošem užili až dost .

Sraz byl u paní Isolde, která vše organizovala, ale k našemu zděšení nemluvila anglicky a my zase nerozuměli německy . Protože jsme dorazili v předstihu, tj. v pátek ve čtyři hodiny ráno, a tak jsme seděli u Isolde v obývacím pokoji, popíjeli šťávu a čaj, který nám nabídla a koukali na sebe . No, koukali, nám se zavírali oči, protože jsme jeli celou noc a čekali, až přijede autobus. Z lehce trapné situace nás dostali až další spolucestující, kteří přijeli cca 20 minut po nás a protože to byly německé chovatelky skotských teriérů, které chová i Isolde, tak bylo o téma k hovoru postaráno a my mohli nerušeně klimbat .

Pak už přijel autobus, do kterého jsme pohodlně nastoupili a vyrazilo se směr Belgie, kde jsme měli nakládat další posádku lidskou i psí. Celkem jsme nabírali spolucestující ještě 3x a kudy jsme to vlastně jeli, jsme ani moc netušili, protože unaveni po celonočním řízení jsme střídavě spali a klimbali všichni čtyři. Průjezdní body jsme sledovali až při našem návratu v neděli.

Cesta autobusem se psími přáteli, ač drahá a v mnohých ohledech náročná, se ukázala jako dobrá volba minimálně pro Bíbu a Sylvi, a to z toho důvodu, že nemusely být celou dobu zavřené v přepravkách. Každá dostala svojí vlastní erární deku, na které mohla ležet vedle nás na sedadle. Což bylo velmi milé, pro pejsky ohleduplné a příjemné. I zastávky na venčení se přizpůsobovaly pejskům, a tak cestování bylo opravdu bezproblémové. My jsme také mohli spát, povídat si nebo pozorovat krajinu a ne si jen mnout oči unavené z řízení . Co se mě týče, musím říct, že jsem byla vcelku spokojena a spokojena byla určitě i Klárka, která se zamilovala do autobusové mini toalety a trávila v ní skoro celou cestu .

Jednou z mála "vad na kráse", která tahle cesta autobusem měla, bylo neustálé povídání našich německých přítelkyň a to nejen mezi sebou, ale i s řidičem. Bohužel si povídali velmi hlasitě a myslím, že jsme měli velké štěstí, že jsme jim nerozuměli... Nechápu, o čem si mohli povídat celou cestu tam, celý pobyt v hotelu a ještě celou cestu zpět... nevím. No, jak jsme je tak pozorovali a přemýšleli, kde mají "volume", že bychom je ztlumili, abychom slyšeli sami sebe nebo abychom mohli spát, tak když jim docházela nit hovoru a "hrozilo", že nastane ticho (kéž by !!!), tak jedna nebo druhá nebo třetí vytáhla kabelku a začala ukazovat ostatním její obsah - peněženku se skotskými teriéry, úplně novou šálu a to nejen bílou, ale i fialovou, bio svačinu, nebo vodu na pití ... nevěřili byste, jak takové maličkosti dokázaly zvednout vlnu ÁÁÁÁÁCH, OOOCH, WOOOOWWWW ..... a další následný nekončící hovor . Bohužel jsme od nich neseděli dost daleko, takže jsme si německého brebentění užili, až nás uši brněly.

Ale protože celý život je "něco za něco", tak i tohle jsme vydrželi a byli rádi, že se vezeme .

Jak jsme se blížili k tunelu a hranicím s Anglií, ano, sen o bílém Doveru  za úsvitu si musím nechat na jindy , jelo se tunelem , tak v nás byla stále menší a menší dušička a pochybnosti, zda máme opravdu všechny nutné náležitosti pro holky vyřízeny, a zda nás do Anglie vůbec pustí. Báli jsme se zbytečně. Před hranicemi je malý domeček s psí packou, tam se dostaví každý pejsek, který chce na ostrov a projde kontrolou. Nic hrozného, a protože jsme pečlivě studovali všemožné weby a tisíckrát se ptali lidí, kteří v Anglii už byli, tak jsme byli schváleni a naše holky byly vpuštěny do země zaslíbené - díky Miloši za hodiny strávené na webu studováním anglických podmínek .

Pak následovala ještě pasová kontrola na hranicích. Opět jsme byli za "balkán", protože když se celník zeptal, ze kterých národností se skládá naše výprava, tak poté, co zaslechl i Češi, zastříhal ušima, vstoupil do autobusu a vyžádal si naše pasy, které studoval do posledního bezpečnostního znaku. Až jsem se jednu chvíli divila, že po nás nechce naše načipování, odčervení a odvšivení. No jo no, holt východ zůstane vždycky východem, a ač se snažíme o co chceme, tak nás za východní zemi považují na západě všichni .

I my jsme nakonec byli schváleni a propuštěni dále .

Ač bylo mým přáním trajektovat, tak přesto jsem byla zvědavá, jak se bude dostávat autobus na vlak. Zvěsti o cestování vlakem v tunelu byly různé a my nevěděli, čemu vlastně věřit a co nás čeká . Nakonec to bylo až triviálně jednoduché . Vlak zasunul část svých stěn a z nástupiště, které bylo v jedné rovině s podlahou vlaku se najíždělo přímo do útrob . Jednotlivá vozidla se od sebe uzavřela dvojitými zasouvacími dveřmi, zcela určitě z důvodu bezpečnosti, a pak už se jelo. Cesta pod mořem trvá cca 30 minut, po celou dobu je nutné mít otevřená okna a dveře, asi z důvodu vyrovnání tlaku. Pravda je, že nepříjemný přetlak v uších (stejný jako v letadle) jsme měli také. Naštěstí jsme pamatovali na sebe - žvýkačky i na holky - párky a dobrůtky, takže jsme se porovnali i s touto nepříjemností. Co mě osobně velmi překvapilo bylo to, že jsme vůbec necítili žádný pohyb vlaku. Bylo to divné a až lehce nepříjemné, sledovat z okna vlaku jak ubíhá při rozjezdu krajina (dál už se samozřejmě jelo ve tmě v podmořském tunelu) a necítit žádný pohyb. Bylo to, jako by tu krajinu za okny někdo promítal. Miloš nám to vysvětloval tím, že jsme vlastně 2x odpružení - vlakem a autobusem, ve kterém jsme stále seděli. Zda je to pravda (asi ano) nevím, ale vím, že se mi ten pocit moc nelíbil .

Přesto, že jsme žádný pohyb necítili , tak jsme po půl hodině ocitli na druhé straně La Manche, který jsme ani nezahlédli . Vyjeli jsme už bez jakékoliv další kontroly na dálnici a ejhle, opravdu jsme byli v protisměru .

No, nechtěla bych to řídit . Na dálnici to ještě šlo, ale při odbočování a kruhových objezdech bych určitě způsobila nejednu dopravní nehodu, nebo minimálně sobě žaludeční vředy a migrénu .

Naštěstí pan řidič asi nebyl v Anglii prvně, a tak nás bezpečně a s přehledem dovezl až do našeho hotelu.

Byl to starý (typicky anglický) obrovský dům, s pokojíčky jako pro panenku a chodbičkami tak úzkými, že jsem nevěděla zda je mám jít na přímo, nebo bokem, protože v obou variantách jsem měla problém .

Pokoje, i když malé, tak byly útulné a příjemné, postele nastlané a voňavé a milou pozorností byla rychlovarná konvička a sada na čaj či kávu v každém pokoji .

Po ubytování a obstarání našich čtyřnohých miláčků nás čekala společná večeře. No, večeře, lukulské hody to byly . Všechno stravování v hotelu bylo formou bufetového stolu, kde byla nepřeberná nabídka studených i teplých jídel rozličných druhů mas, zeleniny a příloh, takže si vybrat mohl téměř každý, dokonce i Klárka .

Když jsme se dosyta přejedli a domluvili si ranní odjezd, odkouleli jsme se na pokoje, konečně se natáhnout a narovnat si kosti po 24 hodinách v autě či autobusu.

Spánek v posteli byl sladký i když se nám zdál krátký , ale očekávání legendy všech evropských výstav nám dalo zapomenout na únavu, a tak jsme vyrazili plní nadšení v krásné neznámo, které nás čeká .

Cesta na výstaviště nebyla dlouhá, parkovali jsme kousek od haly, takže nebyl problém tam naše věci odnést. I na výstaviště jsme se díky kuponům pro nás i pro psy dostali v pohodě, očkovací průkazy opět nikdo nechtěl vidět. Katalog jsme dostali na kupon, který jsme si objednali již předem, při placení výstavy, takže ani s tím problém nebyl. Navíc už jsme byli v anglicky hovořící zemi , tak jsme věřili v naše komunikační schopnosti a nebáli se vyjít neznámému .

bench před zabydlením, pak jsme Sylvi udělali luxusnější pokojíček

Než jsme pochopili systém třídění a číslování benchů (předem přidělených otevřených kójí pro psy), tak jsem 3x oběhli celou halu celí zoufalí, že nemůžeme najít svá čísla. Nakonec jsme je přece je našli, ovšem v jiné hale .

Bohužel jsme s Katkou nebyly vedle sebe, ale neměly jsme k sobě daleko, tak se vše dalo uhlídat v klidu a pohodě. Sylvi měla bench přímo u kruhu, takže i když jsem byla u ní, tak jsem na kerníky viděla.

Hned po "zabydlení" dorazila i Satu, která z nás měla velkou radost a netrvalo dlouho a objevila se i Jitka s maminkou, a tak naše sestava byla zase kompletní .

Co se týče samotné výstavy Crufts, tak jsem ji čekala honosnější. Navíc to, že se jednalo o jubilejní 120 ročník, tak jsem myslela, že bude té slávy víc, budou všude květiny, lidé budou ve velmi společenských šatech, a že ta prestiž bude čišet z každého rohu. Co se toho týče, tak jsem byla lehce zklamaná. Sice všude čisto, občerstvení na každém rohu, stánků nepřehledné množství, ani jsme je bohužel nestihli všechny projít, ale například stánek Crufts s upomínkovými předměty jsme museli dost dlouho hledat . Nu, je vidět, že věřit jen obrázkům z časopisů a sestříhaným videím z webu může být někdy zavádějící.

Ještě že jsme s Katkou nepodlehly videím úplně, protože původní plán byl, že si zapůjčíme šaty stylu "velká večerní" a v tom budeme předvádět. Naštěstí pro mě (já sukně nemusím) se takovéhle šaty velikosti vorvaně shání dost špatně, a tak já jsem si vzala své běžné oblečení a Katka si nechala alespoň ušít kostýmek. Moc jí slušel a určitě patřila k jedněm z nejelegantněji oblečeným handlerům . Což bylo až s podivem. Ne, že by Katce kostýmek neslušel, naopak, ale viděli jsme vystavovatele i v džínách, teplákách a vytahaných svetrech.

tak házej, už mám hlad ....

On totiž trošku problém je někde jinde. Zatím co ze všech ostatních zemí (vyjma Anglie) se musí pes na Crufts kvalifikovat, tak jako Sylvi nebo Bíba, případně být rovnou Interšampion, což opět znamená obhájit hned několikrát své kvality, tak z Anglie není pro vystavení psa na Crufts za potřebí žádná zvláštní kvalifikace.

Škoda, protože podle toho to také vypadalo. Zatím co neanglická zvířata přijela upravená, vyšperkovaná do posledního chloupku na pupíku, tak místní kerníci vypadali občas jako když je ráno vytáhli z boudy a přivedli na výstavu. Celková kvalita zvířat tím hodně spadla dolů a pokud to mohu srovnat se Světovou výstavou v  Dánsku, tam byla úroveň zvířat někde naprosto jinde - o několik tříd výš.

Abych někomu nekřivdila, samozřejmě, že zde byli nádherní psi od CHS Hjohoo´s, Cadagio, Birslaw a dokonce i Hyde Castle zde mělo své odchovy.

A abych si přihřála naší polívčičku, tak některá prvenství patřila i nám . I když je Sylvi z Finska, tak po zapsání do ČMKU (což už dávno je), se stala českým kernem. Takže Sylvi a Bíba byly dvě první české kernice, které se této legendární výstavy zúčastnily. Bíba jako první kern z českého odchovu, Sylvi zase jako první kern z CHS "No Copyright", na což byla samozřejmě nesmírně hrdá i Satu .

Ono, zase, pokud si uvědomíte, že ve Finsku se ve třídě mladých sejde třeba 20 nádherných fen, protože tam snad ošklivé ani nemají , tak získat kvalifikaci na Crufts na jedné jediné výstavě do roka !!!  je prostě téměř nemožné. Takže Sylvi, s dvěma kvalifikacemi, byla za česko-finskou hvězdu .

Posuzování kernů bylo předpisové. Paní rozhodčí byla milá, příjemná dáma, velice hezky se chovala k pejskům i vystavovatelům a i když jsem se s jejím  názorem ne vždy ztotožnila, tak si myslím, že posuzovala korektně. Rozhodně si každého pejska pečlivě prohlédla na stole, zkontrolovala co zkontrolovat měla, pak následoval trojúhelník, rovinka a postoj. Ne všichni byli se svým výsledkem spokojení, ale je těžké hodnotit posuzování někoho jiného, když si člověk nemůže na psy sáhnout, podívat se jim na zuby, osahat kostru, stop, hloubku a prostor hrudníku, projet načesané úhlení. Posuzování "od oka", tedy jen tím, co vidím, bez bližších informací, je totiž přesně to, co odsuzujeme u některých, nejen českých rozhodčích. Takže, jak říkám, ne vždy jsem souhlasila s umístěním psů v jednotlivých třídách, ale ... já ty psy neosahávala, tak nemohu říct jediné slovo proti. Čest paní rozhodčí, že si dokázala svůj názor obhájit .

Ráno před výstavou jsme si naivně mysleli, že po posouzení kernů budeme mít spoustu času na nákupy. Nebylo tomu tak. Posuzování bylo opravdu velmi pečlivé a precizní. Navíc Bíba šla v téměř poslední třídě - otevřené feny, takže když kerníci skončili, byl pomalu čas stanoveného odjezdu na hotel . Vyběhly jsme tedy s Katkou a Klárkou koupit to nejnutnější, co jsme si chtěly z Anglie odvézt, rozloučili jsme se s Jitkou a její maminkou, Satu, Mikou a mnoha dalšími, nejen kerními kamarády a známými. A pak už jsme rychle spěchaly k autobusu. Musím ještě poznamenat, že pes nesmí z této výstavy odejít před 16tou hodinou a v podstatě smí odejít jen s tím, kdo na něj má "kupon", který samozřejmě přijde předem se vstupním listem. Odevzdání "kuponu na psa" se velmi pečlivě kontroluje a bez něj ven žádného pejska prostě nepustí. Nevím, jak by se řešila situace, kdy bych jej z roztržitosti třeba ztratila .

Náš "zájezdní" autobus jsme stihli, naložili vše nakoupené a jelo se zpět do hotelu . Po nezbytném venčení a obstarání unavených pejsků nás čekaly další lukulské hody. Opravdu, jídlo tam bylo báječné, skvělé a bylo ho víc než dost .

Nebyli bychom to ale my, kdybychom se již ráno nerozhodli ochutnat anglickou specialitu, o které básní každý, kdo v Anglii byl, tedy - FISH AND CHIPS. "Naštěstí" hned vedle hotelu bylo malé bistro, které tuto dobrotu mělo v nabídce a tak jsme se s Klárkou (ještě před večeří !!!) rozhodly, že tam zajdeme a pár porcí objednáme. Podařilo se nám je nepozorovaně pronést na hotel a "schovat" v pokoji u Miloše s Katkou . Původní plán totiž byl, že k večeři asi nic moc nebude, a tak si pak pochutnáme na naší dobrotě . No, po lukulských hodech, po kterých jsme se na pokoj spíš odkouleli, než abychom odešli , jsme na jen tak nějaké hranolky s rybou rozhodně neměli chuť a tak, díky mému zapomnění, zůstala tahle dobrota v hotelovém pokoji za oknem, jako vzpomínka na naivní české hosty .

I další noc přinesla sladký spánek, tentokrát již bez nervozity z očekávané výstavy a krásné ráno nám přineslo nový den a cestu domů .  Do přecpaných břich z večerního hodování jsme stěží nasoukali alespoň kousek snídaně, hlavně nezbytnou kávu a .... opět nástup do autobusu a odjezd domů.

Tentokrát jsme nechali holky více odpočívat na sedadle, neboť nám bylo jasné, že si přepravek ještě užijí, až je povezeme domů naším autíčkem.

Pan řidič nás vezl svědomitě a cesta celkem ubíhala. Trochu zdržení jsme nabrali v kolonách kolem Londýna, ale i přes to jsme náš podvodní vlak stihli včas . Dokonce zbyl i čas na nezbytné nákupy upomínkových předmětů v pohraničním obchůdku . Zatím co já s Katkou jsme kupovaly dobroty pro příbuzné, tak naše německé kamarádky málem skoupily všechny upomínkové předměty (hrnečky, kalendáře, bonboniéry a já nevím co všechno ještě) s portréty anglického prince Henryho a jeho snoubenky Kate. Když jsem si představila, jak se princ a jeho nastávající usmívají z kalendáře vedle všech růžolících se buclatých andělíčků a sošek skotských teriérů, které má doma Isolde na každé poličce a skříňce nepočítaně, tak jsem se musela smát až jsem se za břicho popadala . Inu, proti gustu žádný dišputát .

Pak už jsme znovu jeli autobusem vlakem a mě znovu fascinovala absence jakýchkoliv otřesů a pohybu vůbec. Opravdu - divné .

Ve Francii jsme byli za chviličku a jeli domů známou trasou, kterou jsme přijížděli v pátek. Tentokrát jsme podřimovali jen tak lehce, a tak bylo dost času na focení a zjišťování, kudy že to vlastně jedeme.

Postupně jsme vyložili všechny naše výstavní kamarády, které jsme nabírali cestou do Anglie a s přibývající tmou jsme se stále více blížili ke "konečné" autobusu. Také jsme v hlavách probírali pro a proti cestě domů, která by trvala v podstatě celou noc. Přemýšleli jsme, zda pojedeme, nebo zda přespíme v Německu a domů vyjedeme až v pondělí ráno. Po drobné poradě jsme se rozhodli zkusit jet, a pokud by únava byla příliš velká, tak zastavit v nejbližším hotelu a přespat.

Jak řekli, tak udělali . A protože Miloše na výstavě chytla záda - dle jeho slov si při neopatrném pčíknutí "odtrhnul bránici", tak jsem cestu domů odřídila já, ovšem pod dohledem stále bdělého Miloše a Katky .

Konec dobrý, všechno dobré.

Vrátili jsme se v klidu, míru a pohodě - hlavně v pořádku a tak to má být .

Rozhodně se ale těším, že se na Crufts podívám znovu, protože i přes mírné rozčarování je to výstava, kterou stojí zato vidět a na kterou se člověk rád vrací .

naše nadnárodní výprava