Daleký Přerov

01. 01. 2019

Domů
Nahoru
Vánoční HTG 2018
Vánoční HTG 2017
Duo Brno 2017
Zimní HTG 2016
Úspěšné Komárom
Letní Finsko
Před Babou, za Babou
Daleký Přerov
HTG hrátky
Tomáškův svátek
Veni, Vidi, Vici
Magická moc čísel
Konec června
Máj 2013
BIS Dětřichov
Crufts 2013
Rybníky popáté
8 zemí za 6 dní
Daleké Kuopio
Wieselburg
Crufts 2011
WDS Dánsko
Štěněčí handling
Lucinčina premiéra
Šampion 2009
Olomouc na ledě
Pedigree CUP
Podzimní Praha
Putování za tituly
Oddech v Komárnu
KV po dvou letech
Žár jižního slunce
Sobotní hatrick
Kerni v Hradci
Rakousko zdoláno !!
Z Boleslavi do Blavy
Švédi v Mariboru
Soutěže v Boleslavi
DuoCACIB Brno
Výprava na Slovensko
My čekali zimu
Amsterdam
Podzim v Nitře
Budapešť - kdo z koho
Evropský bludný kořen
Duodanube Bratislava
Budapest
Klubová výstava
Šampion šampionů
Ljubljana
Kerní jazýček
Kerni po výstavě
KV na KV
Psi volají SOOS
Uzdravený kerník
Zraněný kerník
Kladno
Magická trojka
Jak probíhá výstava
Oslava maturity

 

 

Daleký Přerov

(01.08.2015)

 

Kdybych někomu říkala, že do Přerova je to z Prahy 600 km, nevěřil by mi. A tak jsem se rozhodla, že o tom raději napíšu a vysvětlím to .

Na klubovku KCHMPP do Přerova jsem nahlásila Esme a Isinku a domluvila jsem se s Irenou, která brala Terku a Atyho, že pojedeme z Prahy spolu. Protože jsme se obávaly přejezdu D1, rozhodly jsme se vyjet již v pátek dopoledne, abychom ujely všem odpoledním kolonám. Tedy ... takový byl plán . Ubytování jsme měly v Kroměříži, takže jsme si dohodly odjezd na pátek na 10tou hodinu.

Irena přijela o chvilku dřív, takže jsme věci přeložily do mého auta a vyrazily jsme.
Cesta byla v pohodě, kilometry ubíhaly v příjemném rozhovoru a my se radovaly, jak šikovně jsme to vymyslely a plánovaly jsme, co všechno si v Kroměříži stihneme prohlédnout.

Jako obvykle jsme se zastavily na jídlo v příjemné hospůdce na 137 km dálnice D1. Počasí bylo příjemné, přesto jsme zaparkovaly ve stínu pod stromy, nechaly psům otevřená okýnka a sedly si k venkovnímu stolku. S vědomím, že máme spoustu času a celé odpoledne je před námi, jsme si v klidu vychutnaly oběd.

Po obědě jsme šly vyvenčit naší drobotinu, a když jsem otevřela dveře a nahlídla do přepravek, tak se mi zastavilo srdce ....

Z mě naprosto neznámých a nepochopitelných důvodů, byla přepravka s Isinkou  PRÁZDNÁ  !!!!

Nevěřícně jsem se dívala na místo, odkud na mě měla koukat Isi a nechápala jsem, kam se během cesty mohla podít. Když jsem Ireně řekla, že mi chybí pes, nevěřila a musela se jít přesvědčit. Nicméně, ani ona Isinku ani pod zmačkanou plenou nenašla. Samozřejmě že mi došlo, že jsem holky, resp. přepravky nakládala do auta způsobem pro mě netypickým a tím pádem jsem Isis prostě zapomněla naložit. Rozhodnutí, jestli jet bez Isinky dál a nevystavit jí nebo se pro ní vrátit, rozhodla za mě Irena, když prostě a jednoduše zavelela ..."jedeme zpátky".
Takže jsme se vrátily.
Isi byla samozřejmě v pohodě v kuchyni a když jsem otevřela dveře, tak na mě koukala stylem "kde jsi, takovou dobu tu čekám" .

A tak jsme vyjely směr Přerov znovu .
Bohužel, díky návratu a ztrátě cca 2,5 hodin jsme chytaly všechny kolony, kolik jich jen na D1 bylo. První, kolem 29.km se nám podařilo objet přes Benešov a Čerčany.

Další, která byla hlášena kvůli zúžení na 204.km jsme se snažily objet přes Brno, ale i přes doporučení kamarádky jsme stejně zůstaly viset v koloně na objízdné trase.

Sotva jsme se dostaly přes Brno a radovaly se, že už se pojede, kolem Slavkova se kolona opět zastavila.

A protože teplota stoupla a autíčko ještě stále čeká na opravu klimatizace, rozhodly jsme se na chvíli si odpočinout a vyvětrat sebe i psy přímo na bojišti u Slavkova . Škoda, že s námi nebyla Klárka, která by nám přeložila francouzské zprávy Napoleona .

Po chvíli oddechu od řízení, vyvenčení a napojení psů a vyvětrání auta jsme pokračovaly v cestě. Konečně jsem si mohla zblízka prohlédnout ozdobná sila a vozy Zapy.

Nebo českou sochu Svobody. Pravda, vůbec jsem netušila, že v České republice něco takového vůbec máme .

Po objetí kolon kolem 204. km jsme se dostaly do Kroměříže bez větších problémů. Zpoždění jsme měly obrovské a slíbený dojezd před 20tou hodinou jsme stihly jen tak tak ...

Důkaz, že si nevymýšlím ... dojezd do cíle v 19,03  ... naprosto vyřízené, přehřáté a hladové.

Ubytování jsme měly příjemné. Pokojíček malý, ale vešly jsme se v pohodě i s dvěma ohrádkami pro psy. Veliká příjemná koupelna se sprchou, kuchyňka a krytý dvůr s udržovanou zahradou. Sice jsme neměly dovoleno venčit na zahradě hafany, ale penzion stál v klidné čtvrti nedaleko náměstí, takže jsme se rády prošly a protáhly se.

Slovo "protáhnout" vzala Irena doslova a do písmene, protože si na venčení dvou psů po městě teprve zvyká a tak jí Aty s Terkou zamotali tak, že se rozmotávala jen stěží .

Protože se nám se psy nechtělo sednout si do restaurace, objednaly jsme si pizzu a než byla připravená, šly jsme si prohlédnout náměstí a přilehlé uličky. Musím říct, Kroměříž je krásné město a škoda, že jsme neměly víc času na delší procházku.

Co nás na náměstí překvapilo, byly dvoje hodiny v protilehlých rozích. Tedy, ne že by nás překvapily dvoje hodiny na náměstí, ale překvapilo nás, že odbíjení nebylo sjednocené. Nejprve odbíjely hodiny v horní části náměstí (obrázek vlevo) a cca po 2 minutách odbíjely spodní hodiny (obrázek vpravo). Vážně ... zajímavé .

Co se nám ale líbilo moc, byla studna na náměstí, ze které jsme dávaly psům napít. Bylo zajímavé pozorovat, jak který pes řešit "problém" s výškou pítka a jak se který chtěl dostat k vodě .

Pak už jsme měly připravenou pizzu, takže jsme mohly jít domů, obstarat psy a konečně se najíst a odpočinout si. Ještě před spaním jsme si prohlédly Modrý měsíc, který se poměrně rychle šplhal nad střechy domů a částečně nám svítil do pokoje .

Ráno nás zastihlo unavené a nevyspalé, neboť Isinka se v noci rozhodla, že jí vadí plastové koště a lopatka a že nemůže spát v ohrádce, když jí tyto dvě věci pozorují zpod kuchyňské linky. Takže jsem vstávaly dost "použité" o téměř hodinu dřív, než jsme měly v plánu. K snídani jsme měly zbytek pizzy, který jsme nedojedly k večeři (byla výborná, ale obrovská) a Irena uvařila kafčo - díky, přišlo po náročné noci vhod .

Takže nadávajíc na šílenou Isinku jsme opět obstaraly psy, osprchovaly se, sbalily věci, stihly vyfotit krásný obrovský modrý venkovní ibišek a připravily se na odjezd.

Než jsem přeorganizovala věci v autě, stihla Irena ještě vyfotit Biskupskou sýpku, před kterou jsme parkovaly. Škoda, že nebylo možné podívat se dovnitř, stejně jako jsme se bohužel nedostaly do Květové zahrady. Tak snad příště .

Díky navigaci a velmi časnému odjezdu jsme se do Přerova dostaly včas. No ... do Přerova ... do Přerova ano, ale najít výstaviště byl oříšek. Adresa i lokalizace sice na vstupním listu byla, navigace jí v klidu vzala, ale asi sama vůbec nevěděla, kam nás navigovat, protože nás dovedla do "cíle", kde si zadala nový cíl a zas nás vedla v kruhu zpět. Nakonec jsme se dostaly kamsi do zarostlých polí, kde jsme na úzké polní cestě potkaly kolonu protijedoucích vozidel, které tam, stejně jako nás, navedly jejich navigace a kde tedy rozhodně žádné výstaviště nebylo.

Takže jsme byly ztracené v cizím městě, s navigací, která zjevně vůbec nevěděla, kam nás vede a nikde ani živáčka. Zkoušely jsme tedy jezdit kolem a kolem, až jsme narazily na dobré lidi, kteří se jen smáli, když jsme zastavovaly a rovnou se nás ptali ... "hledáte výstaviště, že?" Takže jsme evidentně nebyly samy, kdo nemohl najít cíl.

I přes rady místních nebylo lehké výstaviště najít, protože nás posílali stylem .... u Nováků vpravo .... za policií to uvidíte ... ale nikdo nám už neřekl, kde je "u Nováků" a nebo že nápis "Policie" je z boku budovy .... no, nebylo to jednoduché a značení KCHMPP žádné.

Nakonec jsme výstaviště našly, ale moje nálada tedy proklesala k bodu mrazu, takže zatím co Irena byla ráda, že jsme na místě, já byla naštvaná, že jezdíme po Přerově jako trubky. Inu ... vždy záleží na úhlu pohledu .

Pravda je, že v tu dobu jsme byly Isince nadmíru vděčné, že nás probudila příliš brzy, a že díky ní jsme mohly vyjet v čase, kdy jsme původně chtěly vstávat. Protože jen díky tomu jsme získaly zpět čas, který jsme ztratily hledáním výstaviště a který se nám na výstavě dost hodil, jak se za chvíli mělo ukázat .

Podařilo se nám, jako jedněm z mála, zaparkovat pod stromy, takže po celou dobu bylo naše auto ve stínu. Bez problémů jsme našly místo u kruhu, kde se opět nesměly stavět stany, což tedy považuji za zcela zcestné a naprosto odporující všem zvyklostem. Člověk, který má víc psů totiž nemá jinou možnost, než se vzdát stanu a mít místo u kruhu, aby mohl psy v klidu střídat, protože jinak by musel běhat víc jak 5 m do stanu a rozčilovat tak rozhodčího neustálými pozdními příchody do kruhu. Nejsem si jistá, zda tohle nařízení v KCHMPP vymyslel někdo, kdo někdy vystavoval víc než dva psy v jednom kruhu. A vrchol všeho byl, když došly katalogy pro vystavovatele. Opět díky Isince a tím pádem našemu relativně včasnému příjezdu jsme katalogy měly, ale lidé, kteří přišli cca 30 min po nás, již takové "štěstí" neměli. Katalogy prostě došly a nebylo nic.
Takže ... vážně jsme byly rády, že jsme se pro Isis vrátily a všechny kolony a útrapy pátečního dne jí byly odpuštěny .

Nu, rozložení u kruhu jsme načesaly, upravily a připravily psy, vyzkoušely si kruh (byly opravdu maličké) a čekaly na zahájení posuzování. Naštěstí jsme šly jako první, takže se stoupající teplota dala vydržet . Jako první z našich šly do třídy mladých Atrey od Ireny (syn Tomáška) a André, syn Čertíka. André je o 4 měsíce starší, což v mladých hraje velkou roli, je nasvalenější a vyzrálejší než Aty, takže získal svůj třetí CAJC a tím splnil podmínky pro Junior šampiona ČR - gratulujeme !!!
Aty s krásným posudkem získal výbornou 2 .

Jako další z našich nastoupila Esme také do třídy mladých, podařilo se jí získat svůj druhý český CAJC a v rozstřelu s Andrém i titul BOJ . Hned po Esme šla do mezitřídy Isinka. Její soupeřka nemá tak velké výstavní zkušenosti a tak i když Isis dnes výstava opravdu moc nesedla, získala CAC a první klubové bodíky .

Nu a naší čtyřku uzavírala Irena s Terkou. Terka je po devíti štěňátkách konečně v pořádné srsti a kondici a přes všechna očekávání se dobře předváděla .

Terka totiž nemá výstavy ráda. Mnohem radši běhá coursing nebo prohání srnky v lese. Ale dnes, po dlouhé výstavní pauze jí výstava sedla a vyběhala si svůj poslední CAC potřebný na přiznání titulu Šampion ČR. Irena byla na vrcholu blaha a já byla ráda, že to holkám konečně vyšlo - Gratulace nové šampionce !!!

Protože jsme v kláních o další tituly již nepostoupily, holky to opravdu dnes v horku nebavilo, tak nebylo nač čekat a vyrazily jsme k domovu. Resp.. ještě jsme vyfotily další Tomáškovu a Terčinu dcerku Ketty. Nádherná fena, kterou je potřeba na výstavy připravit a pracovat s ní. Doufám, že jí někde uvidíme a přeji jí, aby se na výstavách neztratila, protože na ní může být Tom právem hrdý.
K mému velkému překvapení se na nás přišla podívat i sestra Chlorisky, Amy a Cheirona - Chalkie alias Charlie . I ona je krásná a co mě těší ještě víc, je její úžasná rodina . Nemohla jsem si pro ní přát lepší majitele, než má. Je milovaná a chtěná, opečovávaná a chápaná. Což je naprosto nejvíc. Její rodina jí bere jako pravého kerna a i přesto, že je vychovaná, tak jí nechali její kerní duch a svobodou duši. Charlie má stále kerní jiskřičky v očích a já jsem jako chovatelka šťastná. Díky za Charlie !!!

Při balení auta se zvedl vítr a zvědavá Isinka moc nechápala lítající slunečník

Když jsme se tedy se všemi rozloučily, vydaly jsme se nejdříve vybrat barvy na kokardy na chystanou výstavu na Džbán a pak k domovu. Ale .. ještě cestou jsme poznaly, že není hezké se smát cizímu neštěstí. Protože na 204.km směr na Vyškov byla opět kolona (i v sobotu ??).

A kdybychom se jim nesmály, tak bychom možná ani my nechytily kolonu u 120.km na Prahu. Nebylo to naštěstí dlouhé zdržení, cca 15-20 minut, ale stačilo to. Vážně nevím co to bylo za den, protože jsme cestou do Prahy potkaly další dvě bouračky (směr Brno). Jednu celkem vážnou, převrácená dodávka a dvě sanitky odvážely zraněné a jednu další, jen ťuknutí, ale i to dokázalo zastavit provoz na dálnici.

My jsem se dostaly domů unavené, ale zdravé. Byly to náročné dva dny, ale jak poznamenala Irena, kdyby se to nestalo, nebylo by nač vzpomínat. A má pravdu, kdybych nenechala Isinku doma, nevznikla by tahle reportáž. Takže ... díky Isinko !!!

 

Kéž všichni šťastně dojedou do cíle !!!